Alchymie rozvoje

Psychohygiena v hybridním režimu

V počátcích nouzového stavu v březnu a dubnu mi srovnání situace s válečným konfliktem přišlo přitažené za vlasy. Poslední dobou mi toto srovnání připadá přitažené za vlasy v menší míře. A to především v otázce naděje a optimismu. Mnozí v mém okolí už mají málo těchto vzácných komodit.

Pracuji mimo jiné v krizovém centru, a tak mám možnost přímo v terénu pomáhat řešit obtížné psychické situace klientů. Dětí, dospívajících dospělých. Takže mám informace z první ruky, co těžkého lidé aktuálně prožívají.

Internet je stále plný doporučení, co dělat v nové situaci, v karanténě, při omezení pohybu. Desatera a sedmera dobrých rad, jak se nezbláznit. Sportovat, být v kontaktu s lidmi, nepouštět si příliš negativních zpráv do života atd. Přiznám se, že si ani deset, ani 7 rad si nezapamatuji. Na tyto tři ale nedám dopustit.

1. Hledejme příležitosti v současné nelehké situaci.

2. Pracujme s optimismem. Pracujme s nadějí a horizontem.

3. Mějme pevnou časovou strukturu dne a občas si ji ozvláštněme čímkoliv nerutinním.

Jak tomu porozumět?

Hledání smyslu - hledejme příležitosti v současné situaci. Je to unikátní historická chvíle. Co se během ní můžeme naučit? V odborné literatuře se hovoří o Logoterapeutickém přístupu.

Naučená bezmocnost a naučený optimismus. Jde v zásadě o vědomou a aktivní práci s vlastním prožíváním a myšlenkami.

Vztah mezi rutinou a svátečností. Zde jde o postřehy z práce s mými dospělými i dětskými klienty.

Ad 1.

Viktor Frankl byl rakouský žid, který se dostal do koncentračního tábora. Viděl jak někteří spoluvězni přežívají a jiní končí život skokem na elektrický plot. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami našel ve smyslu. Ti, kteří přežívali, měli jednoduše pro co žít. A on si řekl, že taky bude mít proč žít. Aby o tom napsal knížku. A přežil. Knihu napsal. Položil základy směru, který nazval Logoterapie. Tedy úzdrava člověka hledáním smyslu.

Tento postoj pomáhá mně i mým klientům. Co se dá v současné těžké situace z daných podmínek vytěžit? Mám více času na pohyb? Na území obce nebo alespoň obýváku? Čas na napsání knihy? Na trávení času se svými dětmi? Klíčová je podle mně otázka, co mi to může přinést, naučit? Hledám smysl i v současné situaci.

Ad 2.

Americký psycholog Martin Seligman přišel s teorií naučené bezmocnosti. Pouštěl do krys elektrický proud. Zjistil, že zvířata, která si zvykla na bolest, nebyla schopna vůlí a chováním zabránit přijímání dalších bolestivých elektrických podnětů. Pohltila je apatie. My jsme už rok konfrontováni s omezeními, která vyvolávají bezmoc. Martin Seligman hovoří o naučeném optimismu. Nejde o americký úsměv na dva prsty obnažující bílé zuby nadšení. Jde o vědomou práci s emocemi a myšlenkami. Pozorování toho, kolik optimismu či pesimismu zažívám. A kde? V práci, doma? A s kým?

Mně i mým klientům se osvědčuje mít jistou rezervovanost v termínech rozvolňování a návratu k normálu. Opatrně s falešnými nadějemi. Ale pracujeme s vizí, co budou dělat pak, až budou moci. Na co se těší. Vidí horizont. Často mi zní v uších slova Davida Kirše z webináře v březnu 2020. “Dopadne to dobře nebo dobře”.

Ad 3.
Rutina a denní rozvrh je strukturou, která nám umožní udržet pozornost. Méně se zabýváme myšlenkami na “to” (karanténa, nemožnost vykonávání práce, rozpad vztahu). Osvědčuje se pevný čas vstávání, ideálně ne o mnoho později než dříve v časech nekoronavirových. Rutina mé dětské i dospělé klienty drží v aktivní práci v online hodinách či během home office. Hledají čas na úkoly, na pobyt venku. Stereotyp zároveň ubíjí. Proto s klienty hledáme i příležitosti, jak si čas ozvláštnit. Stačí málo. Videohovory s přáteli, běh, projížďky na kole.