Co to vlastně znamená „zkušenostní učení“?

Často se setkáváme s tím, že „běžný kurz“ je v očích účastníků jen přehlídka PowerPointových slidů a pasivní poslech. Jaký je tedy zásadní rozdíl v principu učení pasivním poslechem a metodou zkušenostního učení? Co přesně se v té hlavě děje jinak?

Zásadní rozdíl je v mentální poloze samotného účastníka kurzu. Naším cílem je posun z víceméně pasivní polohy „příjemce informací“ nebo „příjemce zkušeností od někoho jiného“ do polohy tvůrce vlastního rozvoje, který je za něj sám odpovědný. Tedy ne, že mě někdo někam posouvá, tlačí… ale že mi někdo zprostředkovává impulsy, které mi následně pomáhá reflektovat, utřídit, abych si sám utvořil vlastní mapu svého rozvoje s cestou po které  se chci vydat. Lektor (trenér, kouč) je mi průvodcem, rádcem na této cestě. Impulsem pak jsou různé situace od herních, modelových, ale také diskusních nebo s individuálním přemýšlením. Pokud účastník přestane být pasivním konzumentem a začne být architektem své změny, svého rozvoje, je to obrovská výhra.

Citlivě je také potřeba pracovat s komfortní zónou účastníků, aby se „nezasekli“ dřív, než se něco naučí.
Na to klademe v České cestě velký důraz a máme bohatou praxi s vytvářením bezpečného růstového prostředí v tréninku. Jdeme na to velmi jednoduše – pozvolna, s velkou mírou osobního nasazení našich trenérů. Vysvětlujeme, ukazujeme to na vlastních příkladech, vtahujeme účastníky do debaty, necháváme je to zažít, popsat. Jdeme krok za krokem a využíváme k tomu hodně herní prvky. Motivujeme k vyjádření, k projevení emocí i postojů, ale netlačíme. Hodně oceňujeme, nekritizujeme, případně popisně vysvětlíme v čem je třeba vyjádření příliš obecné, nekonkrétní.

Herní prvky jsou pak geniální v tom, že mozek na chvíli zapomene, že je v práci, a začne se chovat autenticky.
Metodika zkušenostního učení se musí umět a stojí za to ji zkusit 🙂